Bienále Ve věci umění 2026 je setkáním rozmanitých kulturních a uměleckých praxí, které reagují na životní nezbytnosti. Čtvrtý ročník bienále přistupuje k nezbytnosti či nepostradatelnosti jako k ústřednímu konceptuálnímu pojmu i jako k určujícímu principu, jenž propojuje množství uměleckých děl, organizačních a vzdělávacích metod, způsobů sdílení času a prostoru i forem tvorby a vnímání umění. V tomto kontextu se umění nejeví jako estetická volba, komodita či profesionalizovaná činnost, ale jako instinktivní, tělesně zakotvená reakce na prožívané podmínky; jako něco nevyhnutelného, vepsaného do samotné struktury každodenního života a jeho politiky.
Bienále si klade otázku, co jsou ony nezbytné věci: ty, kterým se nemůžeme vyhnout. Nezbytnost může mít podobu protestu jako prostředku přežití i jako projevu života, může se však objevit také jako intimní gesto, únik od pozornosti nebo obrácení se do vlastního nitra. Letošní ročník navrhuje uměleckou formu jako prostředek solidarity a soucitu, který slouží jako nositel, zástupce a nástroj podpory bouřících se komunit i řešení osobních naléhavostí. Tyto praxe utužují vztahy zevnitř, zesilují umlčované hlasy a živí naději tím, že vyzývají spřízněné jedince k akci v reakci na útlak. Nezbytnost znamená učit se žít s rozpory, přijímat neodolatelné rytmy a orientovat se v choreografiích omezení. Umění zrozené z nezbytnosti je tak zároveň uměním poetiky redukce a zahrnuje nečinnost i praktikování umírněnosti, odmítnutí, bojkotu a ústupu.
Bienále se odehrává prostřednictvím dvou výstav v Praze a Pardubicích, dále pak kolektivních čtení, společného vaření a zahradničení, workshopů a publikačních a rozhlasových aktivit připravovaných decentralizovaným způsobem. Jeho podobu utváří kurátorský tým s různorodými perspektivami a dále ji rozšiřují pozvané místní kolektivy; neusiluje pouze o zdůraznění rozmanitých uměleckých reakcí na naléhavosti současnosti, ale také o dlouhodobou podporu a posilování existujících praxí. Bienále je koncipováno jako porézní, otevřená a sdílená entita, která znovu zkoumá pojmy vlastnictví, autorství a sdílení zdrojů a posouvá je směrem ke spolupracujícím a kolektivním modalitám.
Díla a praxe, jež bienále utvářejí, vycházejí z procesů – jako je lapání po dechu, tlukot srdce či porodní kontrakce –, které se prosazují silou samotného života a vynucují si vlastní nezbytnost; události, jež nelze odložit, přesměrovat ani odmítnout. Nejpřesvědčivější podoba nezbytnosti je tak pociťována přímo v těle, v procesu života, který nás prostupuje a neustále přetváří prostřednictvím automatických a neodolatelných rytmů mimo vědomou kontrolu.
